Francouzská psychiatrie tuto poruchu stále označuje jako neurózu, která je typická přítomností emocí, myšlenek a chování,  svou formou významně protichůdných. Pacient je vtažen do nekonečného „souboje“, naplněného úzkostmi.

Obsese nemocného zcela ovládají, vnucují mu své „požadavky“ navzdory jeho vědomí a uvědomění, i když si postižený uvědomuje nesmyslnost a přímou patologii těchto „požadavků“.

Obsedantní neuróza je prokazatelně nejobtížnější formou neurotického postižení a také se nejhůře léčí.

Obvykle se objevuje na terénu obsedantní osobnosti, která se projevuje vytříbeným smyslem pro naprostý pořádek a řád, s tendencí k neustálým pochybnostem, ostýchavá, nejistá a s potřebou si vše neustále ověřovat.

Často se obsese projevuje stereotypním chováním, absurdními gesty a mimikou, které se objevují mimovolně a postižený se jim obvykle ani nesnaží zabránit.

Spočívá to třeba v tendenci nikdy nevstoupit na okraj chodníku, nedotknout se nějakého objektu, kolem něhož se prochází a podobně. Je to rituál, který s nakonec tak mocně zahnízdí, že postižený pociťuje maximální až nesnesitelnou úzkost, pokud by tuto tendenci nenaplnil.

U velkého množství  osob tato potřeba má jisté hranice, je to na pomezí „hry“ a nepřináší to větší vnitřní tenzi. Jsou to lidé, které přitahuje něco tajemného, posvátného, nějaké tabu. Takové gesto, mechanický pohyb tvoří a představuje jakousi obranu, zrušení příkazu a v představě pacienta je to přijatelný způsob, jak potlačit úzkostný prožitek, který by ovšem přetrvával, kdyby vnitřnímu puzení nevyhověl.

Postižený člověk je si naprosto vědom takových podivností, směšných a nesmyslných gest a jednání. Vykonává je však přesto, aby měl vnitřní klid a pociťoval vnitřní vyrovnanost alespoň na nějakou dobu.

Obsese se může projevit v kterékoli době a  v kterémkoli věku. Postižený nemůže zabránit, aby se projevila a ani ji sám nemůže potlačit.

Obsesí je mnoho forem, na příklad :

  • kreativní či intelektuální : zejména abstraktní a symbolické, na první pohled připadají zvnějšku jako absurdní – opakované vnitřní dotazy a odpovědi, nekonečné pochybnosti, opakování slov, vět či čísel…Vypadají jako psychická dominace, většinou v tázavé podobě a zajímající bez přestání celé pole  myšlení. Obsahem může být konkrétní myšlenka (slovo, číslo, objekt), ale velice často jde o obsahy zcela abstraktní, metafyzické, náboženské, morální a podobně.
  • Impulzivní: velmi často je můžeme označit jako vtíravé, impulzivní fobie, obvykle spojená s gesty, která ač jsou absurdní, nedokáže je postižený odmítnout a musí vyhovět (třeba i nevhodné  projevy , směšné a agresivní). Postižený pociťuje zároveň potřebu, a zároveň i obavu či strach, že vysloví něco nevhodného, obscénního, autoagresivního (že vyskočí z okna) či něco heteroagresiovního, (třeba, že zabije vlastní dítě). Třeba říci, že přechod k vlastnímu naplnění takového aktu je  výjimečný.
  • Fobické obsese : velice se blíží svou náplní k jejich obsahu, ale liší se v absenci předmětu fobie. Obava je specifická, ale není spojená s potřebou čí přítomností konkrétního objektu. Zde postačí pouhá myšlenka na takový předmět nebo na situaci a již se objeví velice silná úzkost. Nemocný si například zakáže dotknout se nějakého předmětu. Stačí však na takový objekt pomyslet a vtíravá úzkost jej ovládne. Tyto obsese se většinou dotýkají nemocí, mikrobů, špíny i jakéhokoliv osobního tělesného kontaktu. Přinášejí postiženému potřebu nekonečného umývání, čištění , ověřování a ujišťování.

Rituály,které mají často magický charakter, slouží jako způsob obrany a jejich četnost se stále zvyšuje až do konečného stavu totálního invalidizování jedince. Nemocný ví, že jsou to aktivity zcela nesmyslné a absurdní, ale nemůže se ubránit, aby je nevykonával.

Na příklad člověk, postižený onomatomanií se nemůže ubránit aby neustále v duchu neopakoval (a někdy i nahlas) nějaké slovo. Jiný, který trpí arithmomanií musí neustále provádět různé početní úkony. A konečně třetí postižený se celý čas mučí zaháněním sprostých, krutých či  jiných hříšných a  nevhodných myšlenek.

Často se obsedantní obsahy týkaly vždy náboženských témat (hříchy), ochrany a obrany těla (proti nemoci), ochrany proti nějaké cizí vnější agresi (neznámému útočníkovi), týkaly se i pořádku a symetrie (s pořádáním věcí), dokonalosti a perfekcionismu (s pocitem zahanbení, pokud se nepodařilo docílit naprosté dokonalosti) a ještě mnoha dalších oblastí.

Když hovoříme o „obsedantní osobnosti“ máme na mysli tři složky :

  • psychaasthénie : vnitřní častá únava, ztráta energie fyzické i psychické,  zakřiknutost, nejistota, ostych
  • kompulzívní myšlenky: pochybnosti, váhání, skrupule, potřeba ověřování, smysl pro pořádek, nedostatek sebedůvěry, sklon k pověrám, přepečlivost
  • charakterové prvky  spořivost, tvrdohlavost, shromažďování, podlézavost, sklánění se před každou autoritou

Ve svém životě je obsedantní pacient velmi opatrný, šetrný až lakomý, rigidní, hyperracionální, často i pedant bez smyslu pro humor, zejména ve vztahu k ostatním. Rozum, logika a opatrnost jsou jeho hlavní projevy, když se sbližuje s druhými lidmi.

OCD se rozvíjí s přibýváním dalších rituálů a je třeba vždy sledovat, zda se neobjevuje deprese, kde bývá velké riziko sebevražedného jednání.

Obsedantní osobnost je možné také vidět u paranoidních psychóz a u schizofrenií. 

Léčení  tradičně  spočívá na trojici oblastí terapie :

  • psychoterapie odpodmiňovávací, spojená se zácvikem do relaxačních technik a případně psychoanalýza s nejistými výsledky
  • antidepresiva sorotoninoergní ( případně lehká anxiolytika ke snížení psychické tenze)
  • meuroleptika sedativní
  • a konečně i možnost neurochirurgického zásahu, která se v posledních letech rozvíjí právě ve Francii ( Grenoble, Paříž) a byla již v několika případech použita i u nás (nemocnice na Homolce, Praha), a to  v případech, kdy postižení nemocných bylo již tak velké, že  takový zásah byl jediným možným řešením, jak jim v jejich utrpení ulevit.