OCD je typická přítomností emocí, myšlenek a chování, svou formou významně protichůdných. Pacient je vtažen do nekonečného „souboje“, naplněného úzkostmi. Obsese nemocného zcela ovládají, vnucují mu své „požadavky“ navzdory jeho vědomí a uvědomění, i když si postižený uvědomuje nesmyslnost a přímou patologii těchto „požadavků“.
Obvykle se objevuje na terénu obsedantní (anankastické) osobnosti, která se projevuje vytříbeným smyslem pro naprostý pořádek a řád, s tendencí k neustálým pochybnostem, je ostýchavá, nejistá a s potřebou si vše neustále ověřovat. Přítomna je rigidita, tvrdohlavost a zaměření na detaily, což jim znesnadňuje syntetické myšlení. Anankastickou poruchu osobnosti od OCD odlišuje pervazivní povaha popsaných vzorců chování a také jejich menší závažnost.
Často se obsese projevuje stereotypním chováním, absurdními gesty a mimikou, které se objevují mimovolně a postižený se jim obvykle ani nesnaží zabránit. Spočívá to třeba v tendenci nikdy nevstoupit na okraj chodníku, nedotknout se nějakého objektu, kolem něhož se prochází apod. Je to rituál, který se nakonec tak mocně zahnízdí, že postižený pociťuje maximální až nesnesitelnou úzkost, pokud by tuto tendenci nenaplnil. U velkého množství osob má tato potřeba jisté hranice, je to na pomezí „hry“ a nepřináší to větší vnitřní tenzi. Jsou to lidé, které přitahuje něco tajemného, posvátného, nějaké tabu. Takové gesto či mechanický pohyb tvoří a představuje jakousi obranu, zrušení příkazu a v představě pacienta je to přijatelný způsob, jak potlačit úzkostný prožitek, který by ovšem přetrvával, kdyby vnitřnímu puzení nevyhověl.
Postižený člověk si je naprosto vědom takových podivností, směšných a nesmyslných gest a jednání. Vykonává je však přesto, aby měl vnitřní klid a pociťoval vnitřní vyrovnanost alespoň na nějakou dobu.
Obsese se může projevit v kterékoli době a v kterémkoli věku. Postižený nemůže zabránit, aby se projevila a ani ji sám nemůže potlačit.