Pak přišla vytoužená 1 týdenní dovolená před svatbou. Trávil jsem jí doma, u rodičů. Měl jsem představu, že nyní se všechno uklidní a moje problémy odejdou. Pravda, trochu se to zmírnilo, ale o nepatrné procento. Myl jsem se stejně vydatně jako v Praze, čehož si všimli samozřejmě i rodiče.
Nejdříve se mě ptali, proč se myji tak dlouho, vždyť je to zbytečné. Na to jsem nedokázal odpovědět jinak, než že mě se to zdá potřebné. Co už málem nerozdýchali, byly mé mycí seance ve sprše. Každý den jsem se musel sprchovat a trvalo to přes hodinu. Jednou dokonce taťka tak vypěnil, že šel vypnout vodu. Tím však samozřejmě pouze prohloubil moji nejistotu a úzkost nad tím, že nemůžu svůj rituál dokončit. Nechápali, co se se mnou děje, ale to ani já ne.
Svatební den proběhl docela bez problémů, kdy jsem se plnou parou snažil nemyslet na svoje problémy. Nicméně po svatbě se všechno zase rozeběhlo.
Nastoupil jsem zase do práce a problémy se zhoršovaly. Začal jsem se vysloveně štítit skoro všeho – klik, metra, lidí, obalů od potravin, takřka všeho, čeho jsem se musel dotýkat. Pořád jsem se jenom myl. Sprcha byla tak nervově vyčerpávající, že jsem potřeboval pomoct. Poprosil jsem (nyní už) manželku, aby na mě při sprše dohlížela a říkala mi, jestli jsem se někde nějakou částí těla nedotknul (čehokoliv). Bylo to zvláštní – bez jejího ujištění jsem se najednou nedokázal obejít, ale její ujišťování zas tak velkou váhu pro mě nemělo. Stejně jsem víc věřil svým pocitům a strachům. Takže běžně se stávalo, že jsem měl podezření, že jsem se rukama někde dotkl. „Ne, nedotkl“, znělo ujištění. No ale stejně se přemyju, odpověděl jsem si já. Pro manželku to bylo vyčerpávající, frustrující a otravné. Pro mě zase ponižující, protože nechat někoho, aby se koukal, jak se myjete a to dokonce několik hodin, je opravdu pod úroveň.
Rodinná rada (rodiče a manželka) nakonec rozhodla, že jsem zcvoknul a že musíme za odborníkem. Dlouho jsem se tomu bránil, ale pak jsem uznal, že to samo nezmizí a já řešení neznal. Vydali jsme se všichni za psycholožkou, kterou našla manželka. O tom, že se jedná právě o OCD, nás přirozeně ujistila (manželka to už před tím vygooglovala). Dostal jsem za úkol cvičit meditaci, tj. nejdříve zatínat svaly a pak je povolit a uvědomit si rozdíl mezi napětím a uvolněním. Prý postupem času se naučím se rychle zrelaxovat a všechno půjde lépe. Viz Co pomáhá na OCD
Už ani nevím proč, ale návštěva psycholožky mě úplně neuspokojila. Čekal jsem asi zázračný prášek, který mě z toho vytáhne. To ale musí napsat doktor. Nechtěl jsem jít za psychiatrem na pojišťovnu, aby se stát nedověděl, že jsem psychicky nemocný. Tak jsme našli soukromého psychiatra. Byl jsem u něj celkem třikrát. Zkoušel na mě sugesci/hypnózu, kdy mi říkal, jak jsem vnitřně silný a jak to všechno zvládnu. Efekt to mělo rovný nule. Jednou jsem na něj čekal před ordinací, ale on tam nebyl. Byl jsem objednán, tak jsem mu volal. Přiznal, že na mě zapomněl. To mě vytočilo na nejvyšší míru. Byla to zrovna oblast Prahy, kde holuby létali nad hlavou neustále a já prožíval peklo (viz minulá kapitola). To, že na mě zapomněl, mě utvrdilo v tom, že mu jde jen o prachy, ale nechápe moje utrpení. Odmítl jsem k němu už příště jít.
Potom moje manželka našla ordinaci doktora Cimického. Trvalo asi měsíc, než nás objednali, ale byl to rozdíl. Doktor Cimický mě ihned naordinoval léky na zklidnění a aplikoval na mě čínskou medicínu – akupunkturu, ve které je mistr. Taktéž mi přidělil svoji psycholožku, která se mnou začala cvičit „odvykačku“ na moje rituály. A o tom zase příště.
ODBORNÉ KOMENTÁŘE
Jak většinou reagují rodiče na zjištění, že jejich dítě má OCD nebo jinou psychickou poruchu?
Reakce jsou různé. Někteří rodiče takovému zjištění a nevěří ani nechtějí jít k odborníkovi, který by z jejich dítěte "udělal blázna". Bohužel i u duševních nemocí platí, že je třeba začít s léčbou co nejdříve, v akutním stadiu, kdy je větší šance nemoc zachytit a zastavit. V chronickém stadiu je to mnohem těžší.
Jak většinou reagují rodiče na zjištění, že jejich dítě má OCD nebo jinou psychickou poruchu?
Zpravidla je to šok. Mohou se objevit pocity viny, že nepředali potomstvu lepší genetické informace, bojí se toho, co řekne okolí a zejména pak, jak to bude ovlivňovat život dítěte.
Pro rodiče je samozřejmě jakékoli onemocnění dítěte stresující. V oblasti psychiky to ale platí dvojnásob. I přes osvětu je psychiatrie stále vnímána společností poměrně negativně. Psychické onemocnění dítěte je jednoznačně zátěžovou situací pro celou rodinu, a tak je kromě vztahu rodič – dítě důležité zejména to, jak funguje vztah samotných rodičů, protože oni vytvářejí bezpečný životní prostor pro dítě. Léčba OCD navíc vyžaduje spolupráci celé rodiny.
Je vhodný postup, když mi rodiče zavřou vodu, abych se nemohl sprchovat?
Tomuto se v odborné terminologii říká zábrana rituálu a je to jedna z možností, jak bojovat s OCD. Je však nutné také zmínit, že rituál slouží ke snížení úzkosti, to znamená, pokud v jeho provedení osobě s OCD zabráníme, velmi tím zvýšíme hladinu úzkosti. Může dojít k hyperventilaci, k propuknutí paniky, rychle se zvedá krevní tlak, může dojít až ke ztrátě vědomí. S tímto vším musí rodiče počítat a měli by situaci umět zvládnout. Chápu, že jejich zoufalost, únava a nepochopení může vést k obdobným zkratkovitým činům, které problém zdánlivě vyřeší. „Prostě se mýt nebudeš a hotovo!“ Jenže situace je mnohem složitější. Potřebujeme vyvolat změny v myšlení a pokud tohoto nedosáhneme, jeden rituál rychle nahradí druhý. Proto bych se zde přimluvila za spolupráci rodičů s odborníkem.