Do práce jsem se po nemocenské vrátil rád a z mých obtíží zbyly občasné obavy, které se daly zvládat, s patřičným přispěním medikamentů, které jsem stále polykal.
Nicméně po té hrůze, co jsem prožil, se mi změnil trochu hodnotový žebříček. V práci jsem se snažil více lobovat za pracovní prostředí a lidské vztahy, přišlo mi to najednou podstatné. Tím jsem se trochu dostal do nemilosti nadřízených.
Taktéž se mi podařilo si vytvořit problém, který mám dodnes. Hodně jsem dal na magické číslo 3. Své kontroly jsem opakoval právě třikrát, abych získal to správné ujištění. Jednoho dne mě to začalo šíleně vadit. Tak jsem přistoupil k tomuto – začal jsem sám sobě vyhrožovat, že když něco zkontroluji právě 3x, stane se mi něco hrozného, vyhrožoval jsem si i smrtí. A zafungovalo to, ale jinak než jsem čekal. Od té doby jsem nic třikrát už nekontroloval, ale zase vnitřně neunesu, když něco 3x proběhnout musí. Uchyluji se tak k číslu 2 nebo 4, nejčastěji ještě vyšším číslům. Ta hrozba na sebe sama, kterou jsem si vyřkl, mě skutečně spoutává tak, že se čísla 3 hrozně bojím. Postupem času jsem se začal bát i násobku čísla 3, takže problém mám s číslem 6, ještě větší s číslem 9. Ale s tím se dá žít, takže to neřeším tak zuřivě.
V práci jsem obdržel služební vůz. Od té doby prakticky nejezdím MHD a vyhýbám se kontaktu s lidmi. V práci jsem obstál zhruba 2-3 roky. Po této době jsem nebyl schopen jít normálně na záchod a umýt si ruce. Svůj podíl na tom mohlo nést i to, že manželka otěhotněla a my čekali našeho prvního potomka. Ta zodpovědnost za rodinu na mě mohla nějak specificky dolehnout. Moje návštěvy záchodu probíhaly tak, že jsem musel být v umývárně sám, protože moje zuřivé drhnutí rukou přitahovalo nechtěnou pozornost ostatních. Pokud někdo vešel na záchod v době, kdy jsem se „očisťoval“, musel jsem vše přerušit, předstírat nějakou činnost a po jeho odchodu začít znovu. A neměl jsem vždy štěstí, že by 10 minut, které jsem zhruba potřeboval, nikdo nepřišel. A začínat znovu a znovu bylo psychicky a pak už i fyzicky vyčerpávající a z nervozity jsem se začal příšerně potit. Když už jsem vše dotáhl do konce, vracel jsem se ke svému stolu mokrý od potu, že to vypadalo, jako bych se právě sprchoval. Normální bylo, že jsem takto na záchodě strávil 30-40 minut, což určitě mým kolegům neuniklo.
A pak najednou přišel zlom a už to nešlo dál. Moje trápení se vrátilo v plném rozsahu. Moje manželka vypátrala, že v Bohnicích existuje pomoc, která nevynucovala hospitalizaci. Jednalo se o stacionář s denní docházkou a skupinovou terapií. Více informací naleznete zde:
http://www.bohnice.cz/lecba/denni-stacionar/
Trvalo to 2 měsíce. Hodil jsem se marod a nastoupil na léčení. Denně jsme vedli skupinovou terapii, která spočívala zhruba v tomto:
- Teoretická diskuse o tom, co jsou ty které psychické problémy, co je bludný kruh, záchvat paniky a jak se chovat
- Trénovali jsme relaxaci, která má ulevit zejména v případě panických stavů
- Každý trénoval to, co zrovna potřeboval – já jsem třeba:
- podával lidem ruce a bez mytí se pak najedl svačiny
- lehal si s terapeutkou na zem u záchodu a pak si doma nemyl po příchodu vlasy a lehal si na pohovku
- Naučili mě nový styl mytí rukou, který tolik nepřilákával pozornost druhých, a omezili jsme dobu trvání mytí
- Atp.
- Přivozovali jsme si pocit záchvatu paniky a snažili to správně prodýchat a zvládnout
Stacionář byl zkrátka prima. Sešla se tam výborná skupina lidí, kteří si rozuměli. Zůstávali jsme mnohdy i po programu a povídali si. S OCD jsme tam byli 3, zhruba 10 dalších tam byli s fobiemi, panickými atakami a jinými „vychytávkami“.
V jednom to ale nebylo dobré. Jakmile jste ve skupině lidí, vedete skupinové rozhovory a jedním z témat takového hovoru bylo: „Z čeho máte největší strach?“ Většina přítomných se shodla, že nejhorší jsou popelnice, přeplněné, smradlavé popelnice. Do té doby jsem se popelnic nebál, dnes je to můj největší strach. Takže jsem se nakazil od kolegů.
Jak to bylo po stacionáři, vám napíšu příště.
Napište mi prosím do komentářů, jestli máte zkušenosti s Bohnicemi a co tomu říkáte. Díky moc.
ODBORNÉ KOMENTÁŘE
Otázka: Mohu se ve skupinové terapii "nakazit" cizím strachem?
ANO, je to možné. Proto nelze aplikovat skupinovou psychoterapii u všech osob. Známe případy, kdy na sebe účastníci skupiny "nabalili" snadno i další příznaky. Typický je třeba strach z popelnic.
Při skupinové terapii se setkává více klientů se stejným problémem s jedním či více terapeuty. Obsah takového sezení je obdobný jako u terapie individuální. Konkrétně u OCD se klienti věnují formulaci problémů, stanovení cílů terapie, učí se pracovat s myšlenkami, s emocemi, relaxují. Přítomnost dalších osob umožňuje např. provádět nácvik asertivních a sociálních dovedností přímo mezi klienty a ostatní pak mohou např. poskytovat zpětnou vazbu. Jde tedy spíše o jakousi podporu, kterou lze najít také u podpůrných skupin, kam mohou být zařazováni i členové rodiny. U těžkých případů OCD máme ale zkušenost s tím, že se lidé ze skupinových terapií vracejí s novými potížemi, převzatými od ostatních. To umožňuje silná úzkost, strach a nejistota, kterými lidé s OCD trpí.