Po absolvování denního stacionáře v Bohnicích jsem se cítil fajnově. Když jsem přišel do práce, tak jsem najednou zjistil, jaká je úleva moci jít na záchod beze strachu, že tam pak strávím 45 minut mytím.
No prostě paráda. Šel jsem na záchod a za 5 minut jsem byl zpátky. Bez strachu, bez potu na tváři, prostě jako normální člověk.
Ale moc dlouho to bohužel netrvalo. Jako zásadní chybu považuji to, že vás "vykopnou" ze stacionáře a starej se sám. Když jsem se dožadoval nějakých instrukcí, co a jak mám dělat po stacionáři, bylo mi řečeno, že už si život musím řídit sám a sám poznat, co je nebezpečné a co není. Prostě že musím být samostatný. Myšlenka je to jistě dobrá, ale ne po 7 týdnech terapie.
Další chybou asi bylo, že jsem se vrátil do té samé práce. Přeci jen mě to tam úplně nevyhovovalo, stresovalo mě to tam a tak ani nevím, co jsem čekal.
Ale ze začátku to šlo a výborně. Jak jsem již psal, mytí v pohodě a všechno ostatní taky. Ale zhruba po 14 dnech se to najednou se vší prudkostí vrátilo. Mytí mi opět začalo trvat déle a zanedlouho jsem byl tam, kde před tím. Takže efekt stacionáře úplně zmizel, úzkosti se vrátili a já byl zase v problémech. Brzy jsem musel v práci skončit, protože mi potíže přerostly přes hlavu.
Začal jsem tedy uvažovat o tom, že se do stacionáře vrátím, budu ještě pilněji pracovat sám se sebou a příště už ten efekt snad bude trvalejší. Jenže příští termín byl již obsazen a přednost dostali pacienti, kteří tam šli poprvé. Termín jsem dostal zase za rok. Nebudu vás napínat, tentokráte to dopadlo příšerně.
Problém č.1 byl úplně jiná sorta lidí. V předešlém stacionáři byli všichni přátelští. V tomto stacionáři to byla banda agresivních, nezralých a sobeckých blbců. Když vyprávěli o svých problémech, tak jak to na terapii bývá, chtělo se mi zvracet. Vnímal jsem to, jak kdyby dělali z komára velblouda. U mnohých jsem ani nepochopil čím trpí. S nikým jsem si tam nerozumněl a vyloženě jsem trpěl z přítomnosti ostatních.
Problém č.2 byl, že jsme přirozeně probírali tu samou teorii, kterou minule. Co vede ke kompulzím, jak vzniká úzkost apod. Já to už všechno znal, takže 50% času jsem se absolutně nudil.
Problém č.3 byl, že jsem defacto začínal od začátku, tj. staré obsese se vrátili, takže jsem nestavěl na tom, co jsem už dokázal minule, ale začínal jsem od nuly. Tím pádem jsem toho nestihl o moc více než minule.
Problém č.4 byl, že jsem byl jakoby více imunní vůči terapeutickým řečem, které tam vedli. V minulém stacionáři jsem "slepě následoval" to, co mi řekli. "Sáhni do odpadu" - jasně, když to říkáte, udělám to. Tentokrát jsem s tím měl už problém. Nevím, jestli to bylo dáno nesympatickými lidmi nebo mojí neblahou zkušeností s dobou trvání efektu terapie, ale už jsem nebyl schopen (a možná ochoten) jen tak následovat to, co mi kdo řekne. Prostě jsem diskutoval.
Výsledek druhého stacionáře byl tedy mnohem horší než výsledek prvního. Nikam mě to neposunulo a jen jsem si oddechnul, že už je konec. Takže jsem byl nezaměstnaný, bez úspěchu s léčbou a vyřízený - co teď?
V příštím díle vám popíšu, co jsem ještě vyzkoušel a co z toho pomohlo.
Napište mi prosím do komentářů, jakou máte zkušenost s dobou trvání účinků terapie. Díky moc.
ODBORNÉ KOMENTÁŘE
Otázka: Jak dlouho trvá efekt terapie (v tomto případě denního stacionáře) a co dělat, aby efekt vydržel?
Na takto široce položenou otázku, lze odpověď pouze stejně široce - tedy efekt terapie bývá různý a to zejména u různých diagnóz. Je však pravda, že po účasti na mnohých léčebných procedurách je takřka nemožné, odejít léčbou zcela nedotčen.