Vytisknout
Kategorie: Příběhy
Zobrazeno: 7002

Malé záblesky se daly vypozorovat už v průběhu studií, když jsem se například na vysoké škole hádal v hodině filosofie s vyučujícím o důvod, proč se lidé snaží něčeho dosáhnout v životě. Jeho odpověď byla touha po slasti. Naopak já jsem zastával názor, že jde čistě o strach – z čehokoliv. Strach, že zemřu, že nebudu pochválen, že mě někdo opustí atp. 

Ale pak dlouho nic.

Když už jsem končil školu, bylo to na koleji, jednoho dne mě napadlo, jestli vůbec můžu rozpálený fén uložit do dřevěné skříňky. Není možné, aby skříň od toho fénu chytla a začala hořet? Nikdy před tím mě to nenapadlo, ale tahle myšlenka byla tak silná, že jsem fén do skříně opravdu neuložil, ačkoliv jsem ho tam před tím běžně ukládal. Začal jsem si také více všímat vařiče. Co když je špatně vypnutý? Nemůže začít hřát a zapálit kuchyňku? Určitě ano. Lepší ho bude vytáhnout ještě ze zásuvky. Spolubydlící na koleji to dost překvapilo, že je zásuvka vytažená. 

A vrchol všeho. Už se opravdu blížil konec mému pobytu na koleji a studiu na škole. Pracoval jsem na pokoji na počítači. Už se blížila doba, kdy jsem se musel všeho nechat a spěchat na autobus směr domov. Vypnul jsem počítač a chtěl ho někam zamknout, protože spolubydlící už pokoj vyklidil a po pokoji se tedy o víkendu mohl pohybovat klidně nový nájemník. Počítač jsem nechtěl nechat nechráněný jen tak na stole. Monitor (ještě klasický CRT) byl vcelku zahřátý, pro mě lépe řečeno rozpálený. Rozhodl jsem se, že bude lepší ho nechat zchladit na balkoně, než ho někam uložím. Čekal jsem, než zchladne asi půl hodiny, což vedlo k tomu, že mi bus samozřejmě ujel. Když už byl vcelku chladný, uložil jsem ho do skříně. A nemůžu říct, že to bylo poklidně. Měl jsem pořád velký strach, aby od něj nechytla skříň, a také jsem lomcoval s dvířky, zdali jsem je skutečně a bezpečně zamkl.

 

Toto byl můj první střet s poruchu, která mě pronásleduje druhou polovinou mého života. Strach z věcí, které ostatním přijdou nesmyslné, strach tak omračující, že musím vykonat zdánlivé hlouposti, abych zabránil svým obavám. Hlouposti, které se ale mé osobě zdají tak potřebné – alespoň v ten daný moment. A úleva (byť jen lehká) z toho, když zabezpečovací kroky provedu.

V tu dobu to byla ojedinělá záležitost, která se dál nikde neprojevovala, takže jsem ji ani nepřikládal nějaký důraz. Léčit se na OCD jsem začal až o mnoho let později a z úplně jiných pohnutek. Ale o tom někdy příště.

   

ODBORNÉ KOMENTÁŘE


 
MUDr. Jan Cimický, CSc.
psychiatr
OCD může začínat zcela nevinně, jaké dětská a oblíbená hra. Začíná třeba úmyslným přeskakováním sudých dlažebních kostek, počítáním oken a podobně. To je ještě přijatelná hra, tříbící postřeh. Jakmile však se tato aktivita přesmykne do nutnosti a vtíravé potřeby neustále a kdykoliv třeba počítat okna, jakmile člověk vyjde z domu - je to již samozřejmě patologické a hra přestává. To je okamžik, kdy je nutné včas konzultovat odborníka.
 
 
Phdr., Mgr. Jiřina Sámková
psycholog
Plíživé, nenápadné rozvíjení OCD je nepříznivým faktorem. Znesnadňuje totiž diagnostiku, včasný záchyt poruchy, a tím tedy i možnost terapeuticky zasáhnout v době, kdy lze popisované projevy (obsese, kompulze) vcelku dobře zvládnout i samotnou psychoterapií, případně v kombinaci s nízkou dávkou psychofarmak. Psychoterapie se přitom nesměřuje jen na samotné symptomy OCD, ale celkově na úzkostnou problematiku v životě jedince. Rozvoj poruchy je zcela individuální. Její projevy (např. konkrétní vtíravé myšlenky, rituály) mohou dokonce vymizet a následně, zejména v zátěžových obdobích, se znovu objevit. Častým, nikoli však jediným, spouštěčem bývá stres a svou roli hraje i osobnost jedince, výchova v dětství, biochemické faktory. V časném stadiu rozvoje poruchy odborníka vyhledá spíše osoba s prudce se rozvíjející symptomatologií OCD.