Vytisknout
Kategorie: Příběhy
Zobrazeno: 3096

Ten rok byl velmi zvláštní. Byl jsem zraněný z florbalu. Delší dobu na nemocenské, pracoval jsem z domova a s přítelkyní jsme se domluvili, že bychom se vzali. Bylo toho na mě moc? Každopádně toho roku se začalo mluvit o ptačí chřipce. A já začal mít problémy s hygienou.


Už dříve, když u nás byla mamka na návštěvě, jsme jeli metrem a domlouvali se, kde si koupíme něco dobrého na zub. Tenkrát jsem byl samozřejmě pro, ale trval jsem na tom, že si to sníme až doma, kde si budeme moct omýt ruce. Tenkrát jsem za to byl pochválený, protože je přeci normální si před jídlem umýt ruce.
Jakmile však začala ptačí chřipka, byl jsem od začátku zcela pod tlakem médií. Hned zkraje jsem začal shánět Tamiflu (což byl snad jediný lék, který měl mít účinek proti ptačí chřipce). Samozřejmě jsem ho nesehnal. Proto jsem začal aplikovat strategii prevence – předejít problému. Úplně jsem z jídelníčku vymazal cokoliv z drůbeže. S napětím jsem v televizi sledoval, kde je zase nakažený jaký chov. Poté se v televizi objevila dost zásadní zpráva. Pokud je vedle nakaženého kuřete v lednici uložen salát, tak se může virus ptačí chřipky přestěhovat i na ten salát. Dnes mi to zní, jako že jsem si to vymyslel a vskutku nevím, jestli to je pravda. Nicméně jsem se začal vyhýbat oblohám a takřka všemu, co neprošlo tepelnou úpravou. Někdy jsem se však „zmužil“ a polknul jsem i to, čemu jsem se vyhýbal. Jenže odvaha mi dlouho nevydržela. Asi po 30 minutách jsem dostal hrozný strach o život a šel jsem oběd vyzvracet. Takhle jsem to dělal klidně několik dní po sobě. Myslím, že jsem byl na hranici, možná za hranicí, bulimie.
Ale ptačí chřipka nebyla jen o jídle, bál jsem se kompletně při jakémkoliv kontaktu s ptáky. Např. když holubi chodily kolem mě a nejvíc, když mi kroužili nad hlavou. Nejsem žádný přírodovědec a o šíření virů nevím naprosto nic, takže jsem trpěl představou, že jim z křídel padá něco, co mě dopadne do vlasů a pak mi to nějak přeputuje do pusy a bude hotovo. Moc jsem nebral v potaz to, že se na celém světě snad nakazili pouze čínští farmáři, kteří s drůbeží bydleli v jednom domě. Ale co kdybych byl první nakažený v Evropě já?


Můj problém s létajícími „nemocnými“ ptáky se přenesl na to, že jsem po příchodu domů musel pořádně vydrbat hlavu. Do té doby jsem byl zvyklý se sprchovat ráno před odchodem do práce, ale zavedl jsem nový režim. Po příchodu domů jsem se pořádně vymydlil. Každý den jsem zvyšoval intenzitu, abych měl jistotu, že jsem vydrbaný dost. Myl jsem se šamponem a mýdlem a to každý centimetr kůže. Myl jsem se důkladně i tam, kde tělo bylo zahalené v oděvu, prostě si nešlo pomoct. Pobyt ve sprše se natáhl z 5 minut na 3 hodiny. Začal jsem se totiž bát i dalších věcí. Říkal jsem tomu přenos. Když přijdu domů já nebo přítelkyně, tak se dotýkáme různých věci bez umytí rukou. Nebo někam se pohodí použité prádlo. Tím se ten virus, který jsme si s sebou přinesli, roznese na pračku, kliku, vypínač, dveře, kohoutek, všude. Takže když jsem stál ve sprše a něčeho jsem se dotkl (např. kohoutku), musel jsem si okamžitě přemýt ruce, abych se neumýval infikovanými dlaněmi. A to mi začal i problém s odhadováním vzdáleností. To znamená, že když jsem se k něčemu přiblížil, už jsem nedokázal postřehnout, jestli jsem se opravdu jen přiblížil nebo doopravdy dotkl. Takže si umíte představit, jak to ve sprše vypadalo. Myjete se, přemýváte, opakujete a celou dobu teče voda. Ale účet za vodu bylo to poslední, co mě trápilo. Nejhorší bylo to fyzické a psychické vypěti, kdy se něco snažíte dělat správně, ale je to tak těžké, že to skoro nejde dokončit. Domů jsem z práce přišel před osmou hodinou a téměř do půlnoci trvala moje očista. Pak jsem šel spát a ráno zase do práce.
Nicméně problém se netýkal pouze sprchování. Jak si asi umíte představit, problém, který jsem popsal jako přenos, se týkal i umyvadla. A zde jsem řešil kardinální dilema – když přijdu domu, mám špinavé ruce, otevírám kohoutek špinavýma rukama a tím pádem je i kohoutek špinavý, čistýma rukama zavírám vodu a mám je znova špinavé od kohoutku. Bláznivé, že? Zároveň jsem se při mytí opět nemohl ani přiblížit k umyvadlu a byl si nejist vzdáleností, takže jsem se několikrát přemýval. Začal jsem si u toho i počítat, abych lépe odhadl potřebnou délku mytí. Dostal jsem se až na 45 minut.
A ještě zpět k mému zvracení. Začal jsem mít strach prakticky ze všeho, např. že je infikovaný i hmyz, který poletoval venku. A takřka pokaždé, když jsem vyšel ven (nebo jsem si to alespoň myslel), mi do úst vlétla nějaká muška. Takže když jsem pak přišel domů, musel jsem se vyprázdnit, aby mi v žaludku neleželo něco nemocného. Taktéž když jsem v jídle zahlédl cosi podezřelého, co jsem nedokázal identifikovat – např. černou tečku – a snědl to, většinou mě to dohnalo k tomu, abych to šel posléze vyzvracet.
V práci jsem to neměl lehké. Ráno po příchodu jsem si šel umýt ruce (asi tak 15 minut), pak jsem si omýval mýdlem ústa a pak se přesunul k počítači. Měl jsem i dost práce, takže jsem všechny svoje problémy svaloval na to, že jsem pod tlakem a že jakmile budu mít dovolenou, vše se vrátí do starých kolejí.
Nevrátilo. Ale zanedlouho jsem už pochopil, že tohle sám nezvládnu.

   

ODBORNÉ KOMENTÁŘE


 
MUDr. Jan Cimický, CSc.
psychiatr

Měl strach z ptačí chřipky nějaký dopad na počet psychických onemocnění v ČR (konkrétně OCD)?
Žádná taková statistika nebyla prováděná, ani nebyl zaznamenán větší počet psychických onemocnění v tomto smyslu. Zdá se, že větší ohlas bude mít nynější epidemie, přenášená především komáry, útočící zejména záludně na těhotné ženy.

 
 
 
Phdr., Mgr. Jiřina Sámková
psycholog
Je běžné, že se nemoc časem prohlubuje, že se nabalují další obtíže na sebe?

Ano, dokonce se jednotlivé symptomy prováží a je těžké takové zažité a složité mechanismy pozměnit. Proto je včasnost odborné intervence tak důležitá.