Vytisknout
Kategorie: Příběhy
Zobrazeno: 4202

Ani nevím, jestli někdo v práci postřehl mé problémy. Nejdříve přišly celkem nenápadně. Kromě občasného bezvýznamného zpoždění, které jsem popisoval v minulém díle našeho seriálu, jsem začal i v práci trochu více kontrolovat.

 

Ale nechoval jsem se jako byste u OCD nemocného člověka čekali – nebyl jsem pořádkumilovný, papíry na stole vždy srovnány do úhledných kupiček, pedant. Toto mě vůbec nepostihlo. Od malička jsem byl popravdě řečeno vždy spíš trochu bordelář a uznával heslo: inteligent ovládá chaos.

V práci jsem začal mít podobné problémy jako doma. Nejvíce mě rozčilovala myšlenka, zda mohu mít svůj notebook připojen do elektrické sítě i přes noc. Respektive ne celý notebook, ale zdroj od něj. Co když se vznítí? Je přeci tak horký. Zkraje jsem zdroj jen vypojoval ze zásuvky. Vzhledem k tomu, že zásuvku jsem měl pod stolem, znamenalo každé vytažení výlet pod stůl, ale to mě neodradilo. Ochotně a rád jsem se plazil pod stolem, abych ulevil svému nutkání. Ono vypojit zásuvku, to nic není. Ale přidejte si k tomu moji váhavost a nejistotu. Vypojil jsem ten zdroj ze zásuvky opravdu? Nebo ne? Seděl jsem si takhle pod stolem a zíral na zástrčku a zásuvku. „Je to vypojené, je to vypojené, je to vypojené, …“, říkal jsem si dokola v duchu. Za nějaký čas už jsem tímto byl schopen strávit až 15 minut času. Většinou jsem končil ne z důvodu, že bych získal jistotu, že je to skutečně vypojeno, ale spíš proto, že mi došla energie a bylo mi velice trapně. Nicméně jsem stále svoji úchylku považoval za přebujelou odpovědnost za firemní majetek. Nemohu přeci dopustit, aby nám to v práci shořelo. Ale spíš to byl strach o sebe, protože mě hned napadlo, že by určitě vypátrali, že šlo o můj zdroj, co ten požár zavinil a pak by … se mnou … asi … Nevím, tak daleko jsem to nikdy nedomyslel. 

 

Takže odchod z práce domů každý den byl celkem náročný, hlavně po psychické stránce. Nicméně příchod domů nebyl taktéž zrovna jednoduchý. Vzhledem k tomu, že jsem pracoval pro klienty, nosil jsem v tašce domů klientské materiály. Co kdybych je ztratil – to by byl problém, porušil bych dohodu o mlčenlivosti a důvěru, kterou v nás klient má. Taška byla po cestě domů zavřená, to ano. Ale nemohlo z ní něco přeci jen vypadnout? Asi ne, ale co když ano. Jdu a třese se mi taška na rameni, něco určitě může vypadnout. Začalo to sžíravou nejistotou. Postupem času, zhruba do 2 let, jsem se začal po cestě otáčet, abych si ověřil, že mi nic nevypadlo. Když jsem na cestě za sebou něco uviděl a nedokázal to jednoznačně identifikovat, vrátil jsem se a zkoumal, co to na té cestě leží. Papírek, noviny, pytlík, jízdenka – všechno jsem musel prozkoumat. Někdy, když jsem viděl, že je na papírku něco napsané, jsem to musel zdvihnout ze silnice nebo z chodníku a přečíst si to, abych ověřil, že to není moje. Nikdy nebylo, ale ani dlouhodobá statistika mi nepomáhala, abych toho nechal. Čím blíž jsem byl k domovu, tím horší problémy byly. V poslední fázi chůze jsem se otáčel každých 5 metrů a v průměru 1 z 5 otočení jsem se vracel a to zejména, když jsem se vracel domů za tmy a bylo hůře vidět. Úplně nejhorší to pak bylo, když jsem dorazil až do našeho panelového domu. Vytahoval jsem klíče a tím jsem riziko ztráty něčeho ještě zvýšil. Několikrát, opakovaně a do zblbnutí jsem se díval za dveře domu, jestli mi u vchodu nic nevypadlo. A když šli kolem nebo dovnitř lidé, celé mi to nabourali a já musel začít kontrolovat znovu. Zároveň jsem přirozeně předstíral nějakou aktivitu, abych nevypadal jako blázen nakukující za dveře. 

Mluvil jsem o klientských dokumentech, ale tahle kontrolovací mánie, mě postihla i v soukromí, kdy jsem žádné klientské věci nenosil. Bál jsem se, že ztratím klíče od bytu, od auta, peněženku nebo něco jiného. Já jsem se na cestě otáčel, i když jsem u sebe nic neměl. Když jsem zavíral dveře od auta, pozorně jsem hleděl na silnici pod sebou, jestli jsem nic nevytrousil při nastupování. A když jsme u auta, moje lomcování s dveřmi, abych se ujistil, že je zamčeno, se – jak správně čekáte – přeneslo i na auto. Asi jsem byl sousedům pro smích, když jsem zaparkoval před domem a několik minut lomcoval s klikou.

Bylo to hrozné. Nejen obtěžující, ale ubíjející. Nicméně to nejstrašnější bylo teprve přede mnou.

 

   

ODBORNÉ KOMENTÁŘE


 
MUDr. Jan Cimický, CSc.
psychiatr
Lze v práci oznámit, že mám OCD?
Odpověď na tento problém není jednoznačná. Každý kolektiv má svá specifika a funguje jinak. Ve vstřícném a poměrně chápavém kolektivu je to možné přiznat, zejména jsou-li tam lidé připraveni pomáhat a ne se posmívat. V akcentované společnosti, kde se jeden drápe přes druhého za kariérou, by to ovšem byl argument, který by druzí mohli zneužit. Tam musí být člověk opatrný, nejen je-li nemocný. Společnost obecně je dnes informovanější i o duševních poruchách a chorobách, ale bohužel media často svými bulvárními výlevy vytvářejí stále obavu a zkreslují úmyslně fakta a realitu.
 
 
Phdr., Mgr. Jiřina Sámková
psycholog
Řekněme si na rovinu: OCD způsobuje, že se člověk chová divně. Na druhou stranu nepříjemná reakce lidí z okolí, mnohdy člověka konečně přiměje vyhledat pomoc. Zvláště pak u těch, kteří žijí sami a nemá jim kdo říci, že tohle chování už prostě není v pořádku. Většinou je ale náhled na poruchu zachován a člověk si uvědomuje, že se děje něco „nenormálního“, jen si zkrátka nedokáže pomoci. Takže ať už se rozhodnete svěřit se či nikoli, mějte na paměti, že obsese a kompulze jsou následkem poruchy a nic to neříká o vás samotných. I když je to těžké, není důvod se za to stydět. Je potřeba vyhledat pomoc a začít s OCD konstruktivně a systematicky bojovat. Každá kompulze, kterou provedete je bodem pro OCD a krok, kterým se vzdalujete uzdravení.